Virgiňané, dejte jim ochutnat svou ocel aneb Příběh generála Armisteada, hrdiny od Gettysburgu

Až někdo bude sestavovat abecední seznam osobností občanské války, a ke každému písmenu přiřadí jedno jméno, pod písmenem A je jasnou volbou Armistead. Přesněji řečeno generál Armistead. Pojďme si přiblížit osudy muže, jehož hvězdná chvíle přišla při legendárním Pickettově útoku u Gettysburgu a který zde položil svůj život.

Prvním členem rodu Armisteadů v Americe se roku 1630 stal jistý William Armistead pocházející z Yorkshire v Anglii. O dvě stě let později již žilo jen ve Virginii 33 rodin s tímto příjmením. Celá plejáda mužských členů tohoto rodu sloužila v armádě. Jako například plukovník John Bowles Armistead (1742-1799), jehož pět synů bojovalo v letech 1812 - 1815 ve válce proti Britům. Jeden z nich, Lewis G.A.Armistead, byl zabit ve Fort Erie. Addison Bowles Armistead zemřel v roce 1813 na následky zranění v boji o Savannah. Nejvíce se proslavil George, který se vyznamenal roku 1814 při obraně Fort Henry v bitvě, která inspirovala Francise Scotta Keye k napsání písně, jež je v současnosti hymnou Spojených států.

Armisteadové jsou ve Virginii jednou z nejznámějších rodin a bylo o nich vydáno několik knih. Tato vyšla v roce 2010 jako dotisk starého originálu. Nabízí komplexní historii rodu, podrobnou genealogii a také osudy všech jeho významných členů (Amazon.com)

Nás bude zajímat spíše Walker Keith Armistead, jeden z prvních absolventů West Pointu, který prožil 40 let ve vojenském sukně a během své pestré kariéry bojoval nejen proti Angličanům, ale později i proti indiánům v tzv.Seminolských válkách. Všeobecně byl pokládán za důstojníka s tím nejvyšším morálním kreditem a dotáhl to na náčelníka Corps of Engineers (ženijní vojsko) armády Spojených států. Zemřel ve Virginii v roce 1845, podle všeho na infarkt.

V prosinci 1814 se Walker oženil s Elisabeth F.Stanlyovou, sestrou kongresmana Edwarda Stanlyho. Jako jejich druhorozený potomek (z celkem devíti) přišel dne 18.února 1817 v New Bernu v Severní Karolíně na svět Lewis Addison Armistead. Podle některých zdrojů k tomu došlo v domě jeho dědečka Johna Stanlyho.

Walker Keith Armisted byl voják každým coulem a syn Lewis Addison šel v jeho šlépějích (Familysearch.org)

Tragický život mladého vojáka

Malý Lewis vyrůstal na farmě Ben Lomond ve Virginii. Lo, jak mu později přezdívali přátelé, dodržel rodinnou tradici a v létě 1833 nastoupil na Vojenskou akademii ve West Pointu. Armisted zde však nezazářil a prestižní školu nedokončil. Podle jedněch byl vyloučen kvůli problémům s disciplínou, kdy vrcholem bylo, když rozbil talíř o hlavu jiného kadeta, pozdějšího generála Konfederace Jubala Earlyho. Blíže pravdě však bude tvrzení, že musel odejít kvůli špatnému prospěchu.

Lewis však toužil být vojákem a jeho otec mu zařídil hodnost druhého poručíka (2nd Lieutenant, ekvivalent podporučíka) v 6.pěším regimentu. Mladý Armistead se následně zúčastnil tažení proti Seminolským indiánům na Floridě. V roce 1844 už byl prvním poručíkem a téhož roku pojal za choť Cecilii Lee Loveovou.

Takto vypadala Akademie West Point na břehu řeky Hudson ve státě New York v roce 1834. Autory malované rytiny jsou George Cooke a W.J.Bennett (Executionhollow.com)

Měli spolu syna Walkera Keitha a dceru Floru Lee, ta však v dubnu 1850 ve svých třech letech zemřela. Manželku Lewis pochoval v prosinci téhož roku v Mobile v Alabamě, příčina smrti je neznámá. Následovala další jobova zvěst, když v létě roku 1852 lehl popelem rodinný dům. Noviny tomu věnovaly krátkou zprávu: „Požár ve Virginii. Ben Lomond, poblíž Upperville, Virginie. Rezidence zesnulého generála Walkera K. Armisteada, obývaná jeho vdovou, minulou neděli v noci náhodou začala hořet a byla spálena. Veškeré vybavení bylo zničeno.“

Armistead kvůli tomu odjel do Virginie a během dovolené se sblížil s o 11 let mladší vdovou Cornelií Lee Tuberville Taliaferro. Podruhé se Armistead oženil v březnu 1853, svatbou vyženil dceru Williaminu Henriettu. A další tragédie následovaly. Syn Lewis zemřel v prosinci 1854, když mu byl jeden rok a druhá manželka odešla na věčnost ve Fort Riley v Kansasu v srpnu 1855 ve věku 27 let na choleru. Lo tak přežil obě manželky a dvě ze svých tří dětí.

Ze sídla rodiny poblíž Upperville ve Virginii do dnešních dní nezůstalo nic. Zachoval se však rodinný hřbitov nacházející se na soukromém pozemku (Emergingcivilwar.com)

Vojenská služba

Když vypukla v květnu 1846 americko-mexická válka, nemohl u toho chybět Armistead. Byl v armádě generála Scotta, která se vylodila u Veracruzu. Lewis pochodoval s muži 6.regimentu náročným terénem na západ k Mexico City, před jehož branami se v srpnu a září strhla série bitev u Contreras, Churubusca a Molino del Rey. Američané zde bojovali pod jedním praporem, později však proti sobě budou stát v občanské válce. Armistead byl zraněn při útoku na citadelu Chapultepec, kde šel v čele svých mužů, za což se dočkal povýšení na brevet majora. Titul brevet byl hojně používán v tehdejší federální armádě, především v čase války. Cosi jako provizorní hodnost. Dotyčný ji mohl užívat, nosit její odznaky a působit ve funkci spojené s řádnou hodností, nebral však odpovídající plat. Na potvrzení řádné hodnosti mohl důstojník čekat celé roky. A někdy se ani nedočkal.

Boj o Chapultepec podle G.Kendalla a C.Nebela. Američané ho dobyli v září 1847 (Wikipedia.org)

Po návratu z války bylo Armisteadovi diagnostikováno onemocnění kůže - erysipel (růže). Vyléčil se, potkala ho ale série tragédií v osobním životě, jak jsme uvedli výše. Pokračoval však ve vojenské službě. Jak bylo tehdy obvyklé, také Armistead vystřídal řadu míst a posádek. A jde z dnešního pohledu o zajímavý cestopis. Byl na indianské hranici ve Fort Towson a Fort Washita v Oklahomě, působil ve Fort Dodge v dnešní Iowě. V roce 1855, ještě předtím, než podruhé ovdověl, byl povýšen na řádného kapitána. Služba pokračovala v Kansasu, Nebrasce, pochodoval se šestým do Utahu při Mormonském povstání a poté se přesunul do Kalifornie. Zde se zúčastnil tažení proti kmeni Mohave (též Mojave).

Fort Dodge v roce 1852 na ilustraci od Williama Williamse (Wikipedia.org)

Nadřízení svěřili Armisteadovi dvě pěší roty a dozor nad vojenskou stanicí Camp Colorado na břehu stejnojmenné řeky. Zdánlivě ztracená varta uprostřed území nepřátelsky naladěných domorodých Mohavů. Armistead se domníval, že základna je na vynikajícím místě, v blízkosti zdrojů dřeva, vody a pastvy pro koně, s řekou jako dopravní a zásobovací tepnou a začal tím, že stanici přejmenoval na Fort Mohave.

Posádka pravidelně cvičila a vysílala hlídky do okolí. O několik týdnů později Mohavové přepadli poštovní stanici, která byla zřízena dvě míle jižně od Fort Mohave. Major Armistead osobně vedl trestnou výpravu a přinutil indiány k boji. Padesát vojáků proti dvěma stovkám. Na bojišti zůstalo třiadvacet padlých domorodých bojovníků, další zřejmě jejich soukmenovci odnesli. Armistead hlásil tři vlastní zraněné muže.

Takto viděl příslušníky kmene Mohave (též Mojave) v 50.letech 19.století Balduin Möllhausen (Study.com)

V roce 1860 byl Armistead posádkou v San Diegu. Během služby v Kalifornii se spřátelil především s Winfieldem Hancockem. Zapamatujme si to jméno. Když dorazily zprávy o vypuknutí nepřátelství mezi Severem a Jihem, jako mnoho jiných rezignoval Armistead 26.května 1861 na službu v armádě Spojených států, aby se připojil k boji své milované Virginie. Někdy se traduje, že na smutném večírku na rozloučenou řekl Hancockovi, nyní příslušníku nepřátelské armády: „Ani nevíš, co mě to stálo. Ať mě bůh zabije, jestli proti tobě někdy vztáhnu ruku v bitvě.“ Zdá se však, že druhou větu si přimyslel Michael Shaara ve svém knižním bestselleru The Killer Angels.

Lewis Addison Armistead ještě předtím, než se stal generálem (Wikipedia.org)

Ve víru občanské války

Do Richmondu Armistead přicestoval 15.září. To už válka trvala pět měsíců. Jako ostřílený a respektovaný důstojník byl záhy jmenován plukovníkem a pověřen formováním 57. virginského pluku, který byl postaven rozšířením původního Keenova dobrovolnického batalionu. V listopadu byl regiment převelen nejprve do Howard’s Grove ve Virginii a v únoru 1862 Armisteadovi muži střežili řeku Blackwater v Suffolku. Křest ohněm regiment prodělal až v červnu během tažení zvaného Sedmidenní bitva. Tak se nazývá série krvavých bitev na Virginském poloostrově. V této kampani už však Armistead nebyl velitelem pluku, neboť byl od 1.dubna 1862 povýšen na brigádního generála.

Sedmidenní bitva v roce 1862, ve které Jižané (červená barva) vytlačili vojsko Unie od Richmondu. Sever není na mapě nahoře nýbrž vlevo (Battlefields.org)

Ve zmíněných bojích tak vedl hned několik pluků dobrovolníků. Všechny jednotky pocházely z Virginie a tvořily pěší brigádu v divizi generála Benjamina Hugera. Dodejme, že pěší pluky v americké občanské válce nebyly svým počtem zdaleka tak početné jako u evropských armád. V poli měly zpravidla jen kolem pěti set mužů, často i méně.

Brigáda Lo Armisteada bojovala u Seven Pines (Seveřané ji označují jako bitvu u Fair Oaks) kde jeho muži nebyli příliš úspěšní, nikdo však nemohl generálu Armisteadovi upřít velkou dávku osobní statečnosti. Byl tvrdý k sobě i podřízeným. Když jeden důstojník proti tomu protestoval, Armistead pronesl: „Protože jsem prožil téměř celý život v táborech, můj způsob nemusí být pochopen nebo oceněn člověkem, který byl celý život civilista.“

Výjev z bitvy u Seven Pines (sedm borovic) před branami Richmondu, po které převzal velení Armády Severní Virginie generál Robert E.Lee (Emergingcivilwar.org)

Potom přišel Malvern Hill na řece James. Zde Armistead na pravém křídle rebelů nejprve úspěšně zatlačil předsunuté jednotky Unie a poté vedl šest (!) ztečí proti pozici Seveřanů na hřebeni opírající se navíc o silné dělostřelectvo. Bylo to jako jít hlavou proti zdi. Podle pamětníků byla palba tak hustá, že kouř zcela zastínil slunce. Jeden účastník zbytečných útoků o tom řekl: „Byla to ta nejničivější palba, se kterou se jakákoli jednotka setkala od počátku světa.“ Jižané především doplatili na nekoordinované útoky a nepochopené rozkazy. Některé jednotky se dokonce opozdily a do boje nenastoupily.

Mapka krvavé bitvy u Malvern Hill (Mycivilwar.com)

Civil War Harper's Weekly, vycházející na Severu, k tomu 26. července 1862 napsal: „Rebelové nezískali ani palec půdy. V každém bodě jsme je zahnali zpět s děsivými ztrátami. Tam, kde je naše dělostřelectvo přivítalo kartáči, byli zabití a zranění rebelové skutečně nahromaděni jeden přes druhého. Několik povstaleckých pluků postupujících ve vzdorné bitevní linii bylo strašně rozsekáno.“

Vrchní velení měl již později legendární Robert Lee a toto nebyl den, na který by mohl být hrdý. Armisteadova brigáda krvácela a její 14. a 57.virginský regiment např.hlásily téměř dvacetiprocentní ztráty. A to ještě část brigády v přestávkách mezi útoky čekala v proláklině na úpatí kopce kryta před vražednou palbou. Kampaň přesto skončila pro Konfederaci úspěšně a po sérii tvrdých bitev byla přesila federální armády vytlačena od Richmondu.

U Malvern Hill se útoky konfederační pěchoty tříštily v palbě federálních děl. Otištěno v Harper’s Weekly (Wikipedia.org)

Následovala reorganizace, která přinesla Armisteadově brigádě přesun do armádního sboru Jamese Longstreeta. Na místo odvolaného Hugera divizi nově převzal generál Richard H.Anderson. Válku probíhající na východním válčišti charakterizovaly vyčerpávající pochody střídané krvavými střety. Štěstí pak ukazovalo příznivou tvář hned na jednu, hned na druhou stranu. Do druhé - a znovu vítězné - bitvy u Manassasu (Bull Runu) brigáda nestihla zasáhnout a při porážce u Antietamu byla pro změnu držena v záloze. Zde údajně stál Armistead před svými muži a napjatě čekal na zapojení do bitvy. Náhle se přikoulela zbloudilá dělová koule a s posledním zbytkem energie ho zasáhla do nohy. Nejspíše šlo jen o zhmoždění, přesto byl nucen přenechat velení plukovníku Jamesi G. Hodgesovi a opustit pole. Následovalo přeřazení brigády do divize George Picketta. Tato formace následně plnila úkoly mimo oblast hlavních bojů a řízením osudu se vyhnula největšímu úspěchu, který vydobyl generál Lee u Chancelorsville. Důstojníky i část mužstva frustrovalo, že se nemohli podílet na vítězných vavřínech. Mnoho rozumnějších mužů však tomu bylo ve skrytu duše rádo, především po zkušenosti od Malvern Hill.

Armistead jako generál Konfederace (Todayhistory.blog)

Začátek konce Konfederace

Generál Lee se jako velitel konfederační Armády Severní Virginie v červnu 1863 rozhodl, že je třeba přenést válku na území nepřítele. Skryt před jeho zraky za pohořím Blue Ridge vyrazil k invazi na sever. Vynecháme obsáhlý popis okolností, za kterých došlo 1.července u pensylvánského městečka Gettysburg k poněkud nechtěnému střetnutí a sledujme osudy Lewise Armisteada. Celá Pickettova divize dorazila do dějiště úporné bitvy pozdě večer druhého dne. Řada jednotek Jižanů již tou dobou vykrvácela na úpatí výšin Cemetery Hill, Cemetery Ridge nebo Little Round Top. Lee dospěl k názoru, že protivník již musí být také vyčerpán a zbývá jen rozhodný úder čerstvých sil proti středu pozice Seveřanů, kteří, jak se domníval, přesunuly jádro sil na ohrožená křídla. Po bitvě, jak známo, je každý generálem a mnozí dnes kroutí hlavou nad Leeho hazardním rozhodnutím. Tento geniální vojevůdce si však uvědomoval, že zdroje Konfederace jsou napnuté k prasknutí a válku je třeba rozhodnout tady a teď. Vítězství mělo Jižanům otevřít cestu na Washington a přimět prezidenta Lincolna vyjednávat o míru.

Generálmajor George Edward Pickett, pod jehož velení spadala Armisteadova brigáda (Encyklopediavirginia.org)

Jedinou čerstvou silou byla nedotčená Pickettova divize. Na křídlech ji měly podpořit některé již dosavadními boji notně pocuchané jednotky. Určených asi 15 000 mužů (nakonec se jich zúčastnilo jen necelých 13 000) mělo překonat zhruba míli nechráněným terénem. Těžiště útoku mělo směřovat proti skupině stromů na Cemetery Ridge (hřbitovní hřeben). Pomoci měla masivní dělostřelecká příprava. Když byl velitel I.sboru James Longstreet, který měl operaci řídit, seznámen s plánem útoku, pronesl: „Generále Lee, jsem toho názoru, že žádných patnáct tisíc mužů kdy postavených do boje nemůže tuto pozici dobýt.“ Věděl, že nepřítel, i kdyby byl útokem překvapen, bude mít dostatek času zaměřit děla a přivést posily.

Velký útok konfederační armády 3.července 1863 u Gettysburgu (Theplayersaid.com)

Lee už se však rozhodl a byly zahájeny přípravy k útoku, který se stal patrně nejslavnější v dějinách občanské války. Říká se mu Pickettův útok (Pickett’s Charge), ačkoli generálmajor Pickett, stejně jako Longstreet, sledoval vyvrcholení celé události zezadu a samotný průběh zteče mohli oba ovlivnit pouze posíláním zpráv kurýry.

Armisteadovu brigádu tvořil 9., 14., 38., 53. a 57. virginský regiment. Byla určena do druhého sledu, aby ve vhodné chvíli podpořila čelo divize, kde měly postupovat Garnettova (vlevo) a Kemperova brigáda. Krátce po třetí hodině odpoledne, za mírného vánku a letního žáru, předjel George Pickett před své muže a zvolal: „Na nepřítele! Pamatujte na starou Virginii!" Muži vyrazili krokem, ve vyrovnaných řadách a potichu. Federálové jejich postup sledovali za dlouhou kamennou zídkou a ploty z dřevěných klád a okamžitě spustili silnou dělostřeleckou palbu, která začala v řadách útočníků zanechávat první krvavé brázdy. Trvalo asi šestnáct minut, než se dostali na dostřel ručních zbraní a poté i kartáčů. Náhoda tomu chtěla, že útok směřoval proti pozicím, které zaujímali příslušníci II.armádního sbotu Unie pod velením…Winfielda Hancocka.

Kanystrem neboli kartáčem se střílelo z děl na krátkou vzdálenost. Proti živé síle měl devastující účinek (Militaryhistorynow.com)

Jižanům se podařilo dosáhnout rohu kamenné zdi na úpatí Cemetery Ridge - po bitvě přejmenovaného na Bloody Angle (krvavý roh) - a začali opětovat palbu. Některé jednotky Unie zakolísaly a Armistead vyrazil, aby podpořil čelní jednotky. Tehdy sejmul z hlavy klobouk, nabodl ho na svoji šavli a stále postupoval vpřed, jak je nezapomenutelným způsobem zachyceno v ikonickém filmu Gettysburg z roku 1993. Slovy i gesty povzbuzoval váhající, možná podobně jako v jiné scéně zmíněného filmu, kde si všimne mladého vojáka krčícího se za dřevěným plotem u cesty Emmitsburg Road: „No tak, chlapče, pojď! Co si o sobě zítra pomyslíš?“ Podle svědků prý volal: „Se mnou? Kdo půjde se mnou?“ Krátce poté vyzval své muže, aby nepříteli při útoku na bodák „dali ochutnat svoji ocel“. Generál Kemper byl tou dobou již těžce zraněn, Garnett zabit, stejně jako většina vyšších důstojníků. Historik Edwin Coddington později napsal: „Armistead byl hybnou silou posledního úsilí, nebyl nikdo jiný po ruce, kdo by převzal iniciativu.“

Pokud se znázorňuje Pickettův útok, téměř vždy s Armisteadem na čele jeho brigády (obraz M.Künstlera, Hippostcard.com)

Hrstka mužů s Armisteadem v čele se ještě dokázala zmocnit několika děl, hustá palba je však přibila na místě a tehdy byl dvakrát zasažen i Lewis Armistead. Protiútok unijních jednotek vzápětí definitivně zmařil poslední naděje rebelů na proražení linie a na vítězství v této nesmiřitelné bitvě. Otřesení, vyčerpaní a zkrvavení muži v šedém se začínají stahovat zpět, stovky již nemohou dál a zvedají ruce na znamení, že se vzdávají. Ztráty Jižanů jsou děsivé. Sám generálmajor Pickett je naprosto šokován a v hlášení oznamuje Leemu: „Už nemám žádnou divizi.“

Jiná verze zápisu na nejslavnější stránky americké historie (Reddit.com)

Před bitvou byla Armáda Severní Virginie na vrcholu sil. U Gettysburgu však ztratila své nejlepší muže a i když ti ze sebe dál budou vydávat to nejlepší, bude to už jen oddalování nevyhnutelného. Bylo slabou útěchou, že Pickettův útok se nesmazatelně zapsal do dějin a sám Lee převzal zodpovědnost za tento neúspěch. Pokud se týká Armisteadovy virginské brigády, měla 88 zabitých, 460 zraněných a 643 zajatých a nezvěstných. Celkem 1191 mužů z 1 650, kteří přitáhli na pole bitvy. Různí autoři se shodnou na ztrátách, ale uvádějí odlišná čísla zúčastněných. Každopádně brigáda zaznamenala více než dvoutřetinové ztráty!

Keith Rocco takto znázornil Armisteada při překonání kamenné zdi v místě dnes zvaném Bloody Angle (Padresteve.com)

Armistead klesl vedle jednoho z děl Cushingovy baterie na místě, které se označuje jako nejzazší bod postupu Konfederace (Highwater mark of the Confederacy). Když byl na nosítkách odnášen k ošetření, zahlédl to kapitán Henry H.Bingham, člen štábu generála Hancocka. Převzal starost o zraněného generála a nechal ho přenést do polní nemocnice XI.armádního sboru na Spanglerově farmě. Když Bingham řekl Armisteadovi, že generál Hancock utrpěl jen nedaleko odsud vážné zranění, Armistead byl zdrcen a řekl Binghamovi: „Řekněte generálu Hancockovi, že jsem jemu i vám všem způsobil zranění, čehož budu litovat, co budu živ.“ Podle Binghama byl Armistead „zcela vyčerpaný a zdánlivě zlomený". Věděl, že útok ztroskotal a Konfederace zaznamenala velké ztráty. Nyní se dozvěděl, že také jeho přítel Hancock byl zraněn. Pro muže, který v horku vedl útok, viděl smrt a zmar všude kolem toto bylo příliš. Lewis Armistead skonal v 9 hodin ráno v neděli 5.července 1863, přibližně 41 hodin poté, co byl odnesen z pole. Žil a zemřel jako voják. Bylo mu 46 let.

Zpráva vypracovaná plukovníkem Konfederace Aylettem o ztrátách pěti pěších regimentů Armisteadovy brigády. Celkem 1 191 mužů. Lewis Armistead je zde uveden jako zraněn a zajat (Encyklopediavirginia.org)

Armistead, Hancock, Jordan

Lékaři se shodují, že pacientova vůle žít je mocným faktorem v každém léčení zranění nebo vážné nemoci. Jeden z chirurgů, kteří ošetřovali generála, řekl: „Jeho vyhlídky na uzdravení se zdály dobré a byl jsem ohromen, když jsem se dozvěděl o jeho smrti.”

Dr. Brinton, který Armisteada ošetřoval, zaznamenal, že generál byl zraněn v masité oblasti horní části paže a v dolní bércové části nohy, bez jakéhokoli poškození kosti, tepny nebo nervu. Ani jedna rána nebyla považována za vážnou, přesto generál zemřel.

Spanglerova farma u Gettysburgu s letní kuchyní, kde byl ošetřován a kde také zemřel Lewis Armistead. Strom uprostřed údajně pamatuje události roku 1863 (Hmdb.org)

Nicméně při rozmluvě s Armisteadem, chirurg Brinton zjistil, že „Viržiňan trpěl nadměrnou námahou, nedostatkem spánku a duševní úzkostí během posledních několika dní." Podle nynějších poznatků stav jeho mysli vedl k nedostatku vůle přežít a generál byl připraven zemřít. Přidejme koktejl v podobě celkového vyčerpání organismu a pravděpodobné sepse. Brigádní generál Armistead byl původně pohřben přímo v místě polní nemocnice, kde byl ošetřován. Jeho ostatky byly později přemístěny na hřbitov Old Saint Paul's Cemetery v Baltimoru ve státě Maryland.

Zde byl postřelen generál Lewis Armistead odpoledne 3.července 1863 (Wikipedia.org)

A pamětní deska na místě jeho skonu odhalená v roce 1998 (Hmdb.org)

Nelze nezmínit vztah Armisteada a Hancocka. Historik Tom McMillan tvrdí, že přátelé byli, ačkoli se nedochovaly žádné dopisy, které by si navzájem adresovali a dokonce prý se Armistead v žádném jiném o Hancockovi nezmiňuje. Přesto je nepochybné, že mezi nimi panovalo silné pouto, které vzniklo během dlouholeté společné služby. Během války stanuli několikrát na stejném bojišti a jistě o tom věděli. Teprve u Gettysburgu se však přímo utkaly jejich podřízené jednotky a obrazně tak oba přátelé bojovali proti sobě. Publicista Padre Steve to shrnul: „Je to příběh, který nám připomíná, jak zatvrzelí ideologové dokážou rozdělit národ až k občanské válce. Příběh, který by měl zabránit každému politickému nebo duchovnímu vůdci podněcovat lid k válce proti svým sousedům a využívat ideologii k pomluvám, ponižování nebo dokonce k zotročování a brutalitě…“

Tom McMillan napsal o vztahu Armisteada a Hancocka knihu (Amazon.com)

Hancockova zranění byla vážná, uzdravil se však a stal se jedním z nejrespektovanějších generálů během války a po jejím skončení se vyslovil proti represáliím vůči poraženému Jihu. V roce 1880 Winfield Scott Hancock kandidoval na prezidenta a prohrál jen těsně s Jamesem Garfieldem. Byla to éra velké politické korupce, nicméně Hancock byl jednou z mála významných osobností veřejného života, které byly respektovány pro svoji bezúhonnost a čestnost.

Armisteadův hrob na hřbitově St.Paul’s v Baltimoru (Fingrave.com)

Již jsme zmínili film Gettysburg, který je zfilmovanou adaptací románu Michaela Schaary The Killer Angels (Andělé smrti). Přestože nejde o dokument, odborníky byl snímek přijat poměrně příznivě, i když někteří kritici ho považují za „jižanskou propagandu“. Průběh velké bitvy je nastíněn velmi dobře, stejně jako charaktery postav a především se zdařilo vykreslit atmosféru. Film, pro fanoušky a milovníky občanské války naprosto nepostradatelný, popisuje události z pohledu obou stran a neobyčejně zvýšil povědomí o slavné obraně Little Round Topu 20.mainským regimentem nebo o Pickettově útoku.

Památník nazvaný Friend to Friend (přítel příteli) znázorňující zraněného Armisteada a kapitána Unie Henry Binghama stojí u Gettysburgu od roku 1993 (Militaryhistorynow.com)

Bitevní scény se natáčely přímo na území Gettysburg National Military Park a zúčastnilo se ho několik tisíc reenactorů z celých Spojených států. Navíc vzpomeňme herecké výkony Toma Berengera jako generála Longstreeta nebo Jeffa Danielse v roli plukovníka Chamberlaina.

Ač nepřátelé, nepociťovali k sobě nakonec hrdinové ve filmu žádnou nenávist, snad to tak bylo i ve skutečnosti. A tak krev téměř 40 000 vojáků, kteří byli zabiti nebo zraněni během tří dnů bitvy u Gettysburgu, je dostatečnou připomínkou tragédie války. Obzvláště války, která nutí nejdražší přátele spolu bojovat a dokonce se navzájem zabíjet.

Armistead je častým námětem i pro výrobce figurek (Wbritain.com)

V občanské válce bojovaly stovky generálů. Mnozí z nich padli, zemřeli na následky zranění nebo kvůli nemoci a dnes je téměř nikdo nezná. Především díky filmu, ve kterém dostal poměrně dost prostoru, to není případ Armisteada, kterého ve snímku zahrál americký herec Richard Jordan. Ten je zde nezapomenutelný nejen při řeči ke svým mužům: „Viržiňané! Viržiňané! Za vaši zemi - za vaše domovy - za vaše drahé - za vaše ženy - za Virginii! Kupředu!...Pochodem vchod!“, ale především tím, jak vede svoji brigádu proti Yankeeům a ukazuje kloboukem na hrotu šavle cestu. Podobně jako řekl o Armisteadovi pamětník plukovník Aylett, který byl v bitvě sám zraněn (upraveno): „Všem viditelný, padesát yardů před svou brigádou a mávající kloboukem na své šavli, s pevným odhodláním vedl své muže na nepřítele, inspiroval je nadšením i odvahou a získal obdiv každého pozorovatele.“

Ve filmu Gettysburg ztvárnil nezapomenutelným způsobem herec Robert Anson Jordan Jr., známější pod jménem Richard Jordan (Wikipedia.org)

Bohužel pro Richarda Jordana to byla jeho poslední role. Krátce po skončení natáčení mu byl diagnostikován nádor na mozku a zemřel ještě před uvedením filmu do kin 30.srpna 1993, ve věku 56 let. Kdosi k tomu poznamenal: „Armistead byl tak těžký příběh, že i ten chlap, co ho hrál ve filmu, zemřel!“

Na závěr klíčová scéna z filmu Gettysburg

Zdroje:
www.encyclopediavirginia.org
www.findagrave.com
www.wikipedia.org
www.militaryhistorynow.com
www.emergingcivilwar.com
www. battlefields.org
www.historynet.com
www.hmdb.org
www.civilwarintheeast.com
www.thomaslegion.net