Na australský rychlík můžete ještě naskočit a užít si vpravdě hřbitovní jízdu. Jablonec nad Nisou, Praha a Veselí nad Moravou se mají na co těšit!
Vyzpovídali jsme frontmana Nicka Finche, uznejte, že jeho motto je přinejmenším inspirující. Držte si klobouky, Graveyard Train se rozjíždí.
Radio Dixie: Prý jste se dali dohromady v hospodě, je to jen dobře znějící historka, nebo pravda?
Finch: Čirá pravda. Dali jsme se dohromady v melbournském baru s názvem Prudence. Majitel toho místa žil dokonce nějaký čas v Praze a vrátil se do Austrálie s tím, že udělá „Prague style bar“. Vznikl tak malý, intimní bar, kde navíc prodával desky. Ty pokrývaly celou jednu stěnu, chodili jsme je tam poslouchat. Ale ta idea založení kapely, to byl opravdu stupidní opilecký nápad.
Radio Dixie: Nedá se toho o vás zas tak moc zjistit, jak dlouho spolu hrajete?
Finch: Bude to teď asi šestý rok, ale vydali jsme už čtyři desky, z čehož jen dvě vyšly také v Evropě.
Radio Dixie: Zvládáte se muzikou uživit?
Finch: Většina z nás má další hudební projekty, já produkuju desky, založili jsme vlastní label Black Hat Rackets, mám také pár vedlejšáků jako banjista. Vydáváme nejen svoje věci, ale i několik dalších australských kapel, většinou takové countryovky. Hrával jsem na klávesy s výbornou skupinou Cash Savage and The Last Drinks, už jsem to ale kvůli Graveyard Train přestal stíhat. Teď coby otec, se snažím být více doma, proto jsem začal trochu produkovat desky.
Radio Dixie: Proč jste si vlastně zvolili country, poslouchali jste podobnou muziku už v dětství?
Finch: Nejsem si jistý, že jsme ještě pořád country, ale rozhodně jsme tak začínali. Jedny z mých prvních vzpomínek jsou rozhodně z poslechu Johnnyho Cashe, zároveň ale všichni sjiždíme hip-hop, punk a jiné. Asi už vážně nejsme country, ačkoliv já mám vlastně banjo...
Radio Dixie: ...vaše nástrojové složení tomu značně odpovídá...
Finch: ...jo, trochu country a hodně řvaní. Většina country věcí se mi ani nelíbí, my jsme zkrátka hodně temná country, veselých písní moc nemáme.
Radio Dixie: To bezesporu. Proč tolik temnoty, smrti a podobných neveselých témat? Jsi snad takový pesimista?
Finch: Já jsem dost optimista. Příliš mnoho kapel zpívá lovesongy. To, že všichni zemřeme, není nebe ani peklo... zkrátka kdybychom si všichni uvědomili, že náš právě probíhající život je jedinou šancí kterou dostaneme, asi bychom byli šťastnější, lépe se chovali a nečekali, že si to vynahradíme později.
Radio Dixie: Takže žádný posmrtný život?
Finch: Nemyslím si. Možná, že je. Vlastně dokonce doufám, že se mýlím, třeba jsem úplně mimo. Nebo ty na posmrtný život věříš?
Radio Dixie: Často o tom přemýšlím, ale vidím to podobně jako ty, celá ta idea nalinkování života školka-škola-univerzita-práce-důchod, mi přijde jako dost nudný koncept života.
Finch: Ostatně, na tom není nic špatného. Když to budeme tak brát, začneme si to teď užívat a dělat to, co máme opravdu rádi.
Radio Dixie: Kdo je nejšílenějším členem kapely? Na koncertě to vypadalo, že Josh Crawley...
Finch: Rozhodně Josh, je to blázen! Nebere žádný drogy, občas si zahulí, ale je to magor. Austrálie je fakt velká země, hodně toho najezdíme, čtrnáct, šestnáct hodin než dojedeme na koncert a být uvězněný vedle něj v sedadle auta je příšerný. Dohání mě k šílenství!
Radio Dixie: Máte teď rozsáhlé turné po Evropě, to není vaše první jak přepokládám?
Finch: Už druhé, ale poprvé jsme v České republice a jsme nadšení. Publikum je úžasné. Cesta do Evropy zabrala asi čtyřicet hodin, když se však poštěstí taková tlupa pod pódiem, stojí to celé za to. Navíc se můžeme podívat na další věci, byl jsem na John Butler Trio a bylo to lepší, než jsem čekal. Colours mají navíc neuvěřitelný areál, v Austrálii jsou festivaly uprostřed ničeho, tohle má skutečný charakter.
Radio Dixie: Máš nějaké životní motto?
Finch: Motto? Snaž se neumřít.
Díky za rozhovor
Foto (c) Barka Fabiánová
Graveyard Train (AUS)
- 24. 7. 2014 Kulturní léto, Jablonec nad Nisou
- 27. 7. 2014 Café V lese, Praha
- 8. 8. 2014 Veselské kulturní léto, Veselí nad Moravou
