Američané v 1. světové válce: Bitva v Belleau Bois

Píše se rok 1917, čtvrtý rok zatím nejkrvavější války v lidských dějinách. Pro příslušníky Námořní pěchoty USA (USMC), kteří doposud bojovali v konfliktech spíše menšího charakteru, byla tato zkušenost naprosto nová. Celosvětový masakr, jenž po podtržení a sečtení účtu vyplivne neuvěřitelné číslo 8,6 milionu padlých vojáků a 21 milionu raněných. Z tohoto čísla patří Američanům 116 000 mrtvých a 243 000 raněných.

Do přímého boje

Američané se zapojili do válečného dění 8. června 1917, když se v Liverpoolu vylodil generálmajor John J. Pershing (1860 – 1948), vrchní velitel amerických expedičních sil (AES). Čtrnáctého června vyplul do Francie první sled AES, jednu pětinu jeho síly tvořilo 2 579 příslušníků 5. pluku námořní pěchoty pod velením Charlese A. Doyena. Většina mariňáků se domnívala, že jejich hlavním úkolem bude podpora námořnictva, jehož byli součástí. Vrchní velitel George Barett však trval na tom, že USMC je jednotka ve stavu plné pohotovosti a schopnosti podílet se spolu s pozemním vojskem na prvním nasazení na západní frontě.

Mezitím v Quanticu ve Virginii vznikal 6. pluk USMC, jenž dorazil do Francie mezi 5. říjnem 1917 a 6. únorem 1918.

Německé útoky

Němci se rozhodli možné početní převaze čelit útokem a 21. března 1918 zaútočili na britské pozice na severu. Za pouhé čtyři dny postoupili o víc než 22 kilometrů, což představovalo největší německý postup na západní frontě od roku 1914. Britská 5. armáda byla tímto útokem zničena a 9. dubna Němci udeřili podruhé. Ani po dvaceti dnech zuřivých bojů však Brity neporazili. Ztráty spojenců byly na konci dubna vyčísleny na 350 000 mužů, Německé na cca 200 000. Třetí německý útok směřoval proti Francouzům na jihu mezi Soissons a Remeší. Němci Soissons dobili a obsadili severní břeh řeky Marny u Chateau-Thiery (64 km od Paříže). Tento třetí německý útok vtáhl do boje i Američany, ovšem nikoli USMC, ti u Chateau-Thiéry nebojovali, ačkoli tato informace proběhla dobovým tiskem.

Paříž evakuovala, davy poražených francouzských vojáků, promíchaných s civilním obyvatelstvem, prchaly do vnitrozemí a 2. pěší divize spolu s mariňáky pochodovala proti tomuto lidskému proudu na schůzku s dějinami.

Dne 1. června padl Chateau-Thiéry, Němci obsadili Vaux a postoupili až k lesíku Belleau. Francouzský generál velící celému sektoru naléhavě žádal o další pluk, který by posílil jeho postavení. Této pomoci se mu dostalo v podobě 6. pluku námořní pěchoty, který se přesunul na silnici Paříž-Mety.

V noci Němci prorazili francouzskou linii fronty vlevo od mariňáků. Jejich linie, co se táhla mezi obilnými poli, byla obsazena velmi slabě. Mariňáci neměli dostatek střeliva, teplé stravy a vody. Německé granáty dopadaly na jejich pozice a vybíraly si krvavou daň.

Němečtí vojáciDruhou noc stáli Němci na linii z Vaux  přes Bouresches do Belleau a obsadili lesík Belleau. Proti nim stáli Američané od statku Triangle přes Lucy ke kótě 142. Úkolem mariňáků bylo „držet frontu za každou cenu“. Jejich velitel dokonce zašel tak daleko, že odvolal francouzský rozkaz, který nařizoval vykopat zákopy 100 metrů v týlu a prohlásil „Mariňáci zůstanou tam, kde jsou!“ Bodáky a jídelními miskami vykopali vojáci mělké okopy, v nichž mohl pěšák ležet a střílet, pevně odhodláni neustoupit a Němce přes sebe nepustit.

Odpoledne 3. června napadla německá pěchota v rozvinutých řadách s nasazenými bodáky postavení USMC. Ti přes nepřátelskou palbu tiše vyčkávali, dokud se protivníci nepřiblížili na méně než 100 metrů. Pak se Němci poprvé seznámili s mariňáky, kteří je kosili smrtonosnou palbou z pušek. Německý útok se posléze zastavil a nakonec museli Němci ustoupit.

Major Frederick Wise později napsal:

„Jestli se někdy ve válce stal zázrak, tak to bylo tady. Na široké frontě, převážně otevřené, kde si mohli vybrat, německý útok narazil přímo do středu těch jediných 4 kilometrů, které jsme obsadili. Kdyby stejná útočná síla napadla kterékoliv naše křídlo, rozdrtili by nás a zametli s námi. Neměl jsem možnost nějak využít náš úspěch. Jediné, co jsme vůbec mohli udělat, bylo zalehnout do okopů a držet tu linii. Před námi stáli Němci v neznámém počtu. Obě naše křídla byla bez ochrany. Jen sám Bůh věděl, jak daleko od nás je nějaká záloha. Němci však už znovu nezaútočili.“

Hovno ústup!

Pro tuto chvíli německá ofenziva skončila. Ač měla německá armáda vyšší stav vojáků a zásob, nepodařilo se jí prorazit obranu. Ztráty byly nedozírné a Paříž byla stále mimo dosah. Němečtí velitelé vydali rozkaz zakopat se na obranné linii Torcy - lesík Belleau - Le Thiolet - kóta 204 a až na západ k Chateau-Thiéry. Francouzi byli velmi vyčerpáni, celou noc ustupovali skrz americké linie. Jeden francouzský major nařídil kapitánovi Lloydu Williamsovi, aby se svými vojáky ustoupil. Odpověď, kterou dal Williams francouzskému majorovi, vstoupila mezi mariňácké legendy: „Hovno a ne ústup. Právě jsme sem dorazili!“

Osudová chyba

Dne 4. června převzal velení nad tímto úsekem západní fronty generálmajor Bundy, nicméně následující dva dny přinesly pouze nerozhodné vyčkávání. Němci sice podnikali místní útoky, ale přesná palba mariňáků je vždy odrazila. O dva dny později se Němci opět chystali k útoku, ale Američané a Francouzi je předešli. Spojenci vyrazili 6. června v 03:45 podle následujícího plánu:

Vlevo od 2. pěší divize zaútočí 167. francouzská divize. Mariňáci jako první udeří na kótu 142 a vyřadí její palbu do boku útočící 167. francouzské divize. V druhé vrcholné fázi útoku v pět hodin odpoledne zaútočí 2. pěší divize na hřeben nad městy Torcy a Belleau a obsadí lesík Belleau a městečko Boresches.

Plán to byl hezký, ovšem výsledek byl poněkud jiný. Mariňáci udělali fatální chybu. Když se 4. června Francouzi stahovali, vykládali mariňákům, že lesík Belleau je zcela prázdný. Na základě těchto „plků“ do něj mariňáci nevyslali žádnou průzkumnou hlídku a krvavě za to zaplatili. V lesíku byl totiž zakopán pluk německé pěchoty se systémem vzájemně se jistících kulometných postavení, navíc krytý dělostřelectvem. Pole cti a slávy pro mrtvé bylo připraveno.

Kóta 142

Před svítáním měl první prapor 5. pluku USMC (major Turrill), společně s 8. a 23. kulometnou rotou a s rotou „D“ 2. pluku ženistů, dobýt kótu 142.

Třetí prapor 5. pluku USMC (major Berry) měl postupovat po Turrillově pravici, jenže většina Turrillových velitelů byla ještě rozptýlena na plnění předchozích úkolů. Když nadešla hodina H, byly ve výchozích postaveních pro útok pouze 67. rota kapitána Crowthera a 49. rota kapitána Hamiltona.

Ve čtyřech vlnách přešli ve tmě přes vrcholek vojáci se vztyčenými bodáky, postoupili v rojnici do pšeničného pole a po padesáti metrech je zničily německé kulomety! Hamilton donutil přeživší vojáky, kteří zalehli, aby se zvedli a přeběhli se ukrýt do menších hájů. V těch propukl odhodlaný boj proti zakopaným Němcům. Do Torcy, kde byli Němci soustředěni, se dostali jenom tři mariňáci. Jeden z nich, který byl raněn, byl vyslán pro posily. Zbývající dva si našli jámu, z níž bojovali dál. Tam byli napadeni dvěma Němci. V následujícím boji zahynuli všichni čtyři.

Hamilton ztratil při útoku všech pět nižších důstojníků a u 67. roty byli z pěti důstojníků na živu jen dva. Hamilton se pokusil obě roty přeorganizovat a zřídit opěrné body, když přišel německý protiútok, který zbytky obou rot zasypal granáty.

Mapka bojiště 6. června 1918

Seržant Janson (sloužící pod jménem Charles Hoffman) ze 49. roty zpozoroval dvanáct Němců s automatickými puškami, jak se plíží k mariňákům. Varovně vykřikl a první dva Němce zabil bodákem. Ostatní po tomto rychlém zásahu utekli. Za svůj rychlý a včasný zásah, který jeho rotu zachránil, obdržel Medaili cti - jako první mariňák v 1. světové válce. Turrillovy jednotky postupně přicházely a zapojovaly se do boje. Kóta 142 byla odpoledne dobyta za cenu 325 mužů a 9 důstojníků.

V pět hodin odpoledne začala druhá část americké ofenzívy. Berryho a Sibleyho prapory přešly přes vrcholek a dostaly se do krupobití nepřátelských kulek, dopadajících na ně z lesíku Belleau, kde podle Francouzů „nikdo nebyl“. Přesto postupovali stále vpřed, až do Belleau vstoupili.

Lesík po dělostřelecké palběZ lesa zbyly jen třísky

Ráno sedmého dne měsíce června pohlédlo na bojiště poseté mrtvými a raněnými. Čtvrtá brigáda USMC zaujala postavení na linii od statku Triangle do Bouresches (v Bouresches měli Němci ještě stále obsazené nádraží), přes konec lesíka Belleau  dále na sever ke kótě 142. Po půlnoci Němci zaútočili, ale byli tvrdě odraženi.

Druhý den ve čtyři ráno zaútočil Sibleyho prapor. V deset dopoledne byl jeho postup zastaven s těžkými ztrátami. V noci se na místo přesunul první prapor 6. pluku a nahradil vyčerpané Sibleyho muže - 400 jich zemřelo.

Během 8. června zničila dělostřelecká palba spojenců lesík Belleau, ze kterého se stala změť zpřerážených kmenů, prostoupených pachem smrti. O dva dny později Hughesův prapor s částí 6. kulometného praporu lesík napadl.

Muž proti muži

Přes počáteční snadný nástup nakonec útok smetla soustředěná německá kulometná palba. Vzápětí přišel rozkaz, aby druhý prapor 5. pluku USMC napadl střed lesíka od západu, a Hughes aby postupoval od jihu. Před svítáním 11. června se dostal druhý prapor do těžké palby, která roty jdoucí v čele útoku rozstřílela na kusy.

V lesíku se rozpoutal krutý a nelítostný boj malých skupin, kdy na sebe muži útočili vším včetně polních lopatek a zubů. V sedm hodin ráno, brigádní generál Harbord oznámil, že severní cíp Bois de Belleau je v rukou 5. pluku USMC. Bohužel se mýlil. Díky mohutné dělostřelecké přípravě, zmizely v lesíku jakékoli orientační body, a mariňáci místo aby směřovali na severovýchod, postupovali přes nejužší část lesíka a skončili tam, kde měl být pravý bok. Mariňáci se na severní konec lesa vůbec nedostali. Tento omyl později zaplatili vlastní krví.

Tam, kde mariňáci udeřili, okamžitě smetli německá obranná postavení a zničili jejich obrannou linii. Německý vojín, v jehož rotě ze sto dvaceti mužů přežilo pouze třicet, v dopisu napsal: „Proti nám jsou Američani a to jsou strašně nebezpeční chlapi.“ Němci mariňákům začali přezdívat „Teufelhunde“ (ďábelští psi).

Mariňáci tuto přezdívku přijali s hrdostí. Zatím však německá obrana severně od druhého praporu posilovala svoje obranné pozice. V této části lesíka ztratil velitel druhého praporu Wise polovinu svých vojáků

Opravdu bylo hotovo?

Mezitím Pershingovo vrchní velitelství oznámilo světu, že Američané dobili lesík Belleau. Zpráva sice vypadala hezky, skutečnost však byla jiná. Změnit ji ve skutečnost mělo ještě stát životy mnoho mariňáků. V pět odpoledne 12. června nařídil Harbord  Wiseovi, aby znovu zaútočil.

Tentokrát šla v čele útoku 55. rota Lt. E.D. Cooka, 43.  Dunbeckova rota a Wassova 18. rota. Hughesův prapor měl zaútočit z jihu, Wise ze západu. Kvůli špatné informaci dopadla přehradná palba spojenců 1 000 metrů za udané souřadnice a německým postavením vůbec neublížila. Ti tak čelili americkému útoku vším, co měli - včetně Yperitu.

Jak vypadala situace v boji, víme díky zápiskům majora Wiseho :

„Wass mi ten den oznámil, že jedno družstvo z jeho roty ukořistilo uprostřed lesa německý kulomet, zamaskovaný za hromadou roští. V okamžiku, kdy skočili s bodáky mezi Němce, kteří do té chvíle obsluhovali kulomet a zle mariňákům zatápěli, se Němci vzdali. Mariňáci je všechny zajali, nikdo nebyl zabit. V tom okamžiku spustil na jejich křídle palbu další německý kulomet. Nechali zajaté Němce být a zaútočili na ten druhý kulomet. Jakmile vnikli s bodáky mezi Němce u druhého kulometu, Němci se opět vzdali. V tom okamžiku, na ně ovšem začala pálit obsluha prvního kulometu, kterou před chvílí zajali a opustili!!! Takhle mohli poskakovat celý den, dokud by byl některý z mariňáků na živu. Probodli tedy všechny Němce z druhé zajaté osádky kulometu, vrátili se a zmocnili se znovu prvního kulometu. Všechny muže z osádky, které před tím zajali, si pojistili natrvalo. Probodli je stejně tak jako druhou osádku. Pak se vydali dál.“      

Útok plynem

Mariňákům se podařilo zatlačit Němce na sever, mezi skaliska a soutěsky lesíku Belleau. Na pravém křídle mariňáci Němce vytlačili, ale další jednotky bojovaly v lese dál. Celou linii mariňáků Němci „obšťastňovali“ vysoce výbušnými střelami a granáty s Yperitem. V brzkých ranních hodinách Němci zahájili protiútok na východním okraji lesíka a u Bouresches, kde je zastavil Shearerův první prapor. Ten den časně ráno vyrazil Turrillův do západní části lesíka, jež nečekaně byla plná Němců, kteří zahájili hrozivý plynový útok. Následkem toho si 160 vojáků za strašných bolestí „vykašlalo“ plíce. Seržant Fred W. Stockham z Detroitu z 96. roty dal svou masku zraněnému sedmnáctiletému vojínovi, jehož masku zničila střela. Stockhama zasáhl Yperit 22. června zemřel. Za svůj čin obdržel Medaili cti.

Cesta k vítězství nebyla snadná

Vyčerpaní mariňáci se konečně dočkali vystřídání 15. června a odešli do týlu s celkovou ztrátou 2 467 vojáků. V době, kdy se Američani stahovali z „horké půdy“, do lesíka dorazil nový německý prapor a kolotoč smrti se mohl znovu roztočit.

Mapka bojiště 25. června 1918

7. pěší pluk, který nastoupil místo unavených vojáků, neměl bojové zkušenosti a nedokázal Němce vytlačit z lesíka. Nakonec začala 25. června mohutná spojenecká dělostřelecká celodenní přehradná palba, po níž mariňáci vyrazili do útoku napříč lesíkem. Měli těžké ztráty, ale Němci kvapem opouštěli svoje postavení a stahovali se. Lesík Belleau konečně patřil spojencům.